Ikonografie města Litovle

Ikonografie jako uměnovědná disciplína popisuje a srovnává typické způsoby zobrazování, klasifikuje obrazový materiál a sleduje jejich vývoj. Jako srovnávací nauka o zobrazování se zabývá i určováním obsahu výtvarných zobrazení a témat. Z tohoto hlediska jsou nezastupitelné katalogy ikonografie měst případně vesnic. Hlubší význam těchto dokladů zkoumá ikonologie – nauka o výkladu uměleckých děl, o obsahu a smyslu námětů a zobrazení – vycházející však již ze syntézy a přispívající k hlubší interpretaci uměleckého díla.

Ikonografické doklady topografického charakteru – především dobové veduty – jsou cenným vizuálním pramenem především v práci historiků, neboť poskytují názornou představu o vzhledu měst a vesnic v minulosti, zejména jejich dobové architektury v proměnách několika staletí. Vedutou rozumíme přesné zobrazení krajin či sídel s historickou, uměleckou a památkově dokumentární hodnotou. Katalog evidující ikonografické doklady, ilustrující proměny města Litovle do roku 1905 a zahrnující 218 položek, vyšel v roce 1997 v publikaci Litovel v proměnách staletí.

Místopisná grafika, kresba a malba

Stolní kalendář na rok 2000 s názvem Stará Litovel v grafice, kresbě a malbě, vydaný litovelskými firmami DIMAS-DATA s.r.o. ve spolupráci s TISKÁRNOU LIT. s.r.o. představil v 52 zobrazeních výběr z dochované bohaté ikonografie města. Nejstarší dosud evidované zobrazení Litovle je dílem přerovského rytce Jana Willenbergera z r. 1593. Vzhled města v první třetině 17. století přibližuje olejomalba neznámého autora, inspirovaná zřejmě rokem 1623, kdy katastrofální požár značně poškodil město. Upravená kopie obrazu kreslířem Václavem Volným byla v roce 1901 vydána formou barevné litografické pohlednice. Známý je i prospekt slezského rytce Fridricha Bernarda Wernera z r. 1727 a vyobrazení Litovle z 20. let 18. století zasazené do rokajového rámce. Lavírovaná kresba Franze Ulricha z roku 1817, je součástí polohopisného plánu. Kromě nejstarších vedut – pohledů na město, často výrazně stylizovaných – byla v prezentovaném výběru značná pozornost věnována tvorbě výtvarníků – grafiků, malířů a kreslířů – tvořících především v první polovině 20. století. Ikonografii města tak přibližují nejstarší veduty, a to až do 70. let 19. století, kdy tuto dokumentární funkci zde převzala přesná a levná fotografie. Dobové veduty – zejména Willenbergerův prospekt od jihu z roku 1593 – inspirovaly řadu litovelských výtvarníků, tvořících zejména v období od dvacátých let 20. století, jak to např. dokládají díla Jana a Václava Volného, Jana Rohma, Aloise Bezděka, Aloise Kučery, Karla Homoly, Františka Flasara, Karla Siedlera a dalších, jejichž reprodukce zde byly otištěny. Součástí kalendáře byla i dobová zobrazení architektury blízkých okolních obcí. Výběr souboru akcentoval dokumentární ztvárnění nad výrazně uměleckým.

Stará Litovel v grafice, kresbě a malbě ve svém výběru představila ilustrovanou kroniku doby, vizuálně přibližující historickou architekturu kdysi královského města, založeného v druhé polovině 13. století králem Přemyslem Otakarem II. Město se budovalo podle přesného plánu v půdorysu, který zůstal dodnes nezměněn. Od počátku tak mělo čtvercové náměstí, dvě hlavní a čtyři boční ulice. Náměstí lemovaly právovárečné domy. Zbudování kamenných hradeb s věží povolil městu král Jan Lucemburský latinskou listinou v roce 1327. Nejstarší stavitelskou památkou je gotická česká kaple, vystavěná po roce 1500. Původně gotický farní chrám sv. Marka z roku 1342 byl několikrát přestavěn. Koncem 16. století mělo město 430 domů a 3600 obyvatel. V roce 1623 zničil požár téměř polovinu Litovle, a to včetně hospitálu sv. Ducha založeného již ve 13. století v místech za městskými hradbami před Uničovskou branou (nynější Vítězná ulice). Tehdy zcela shořelo 135 domů. Za třicetileté války v r. 1643 švédská armáda dobyla a totálně vyplenila město a zničila jeho obranný systém (valy, příkopy, věže a brány). Po odchodu švédského vojska došlo k obnovení mlýnů, papírny a valchy. Město mělo několik mlýnů: uvnitř hradeb Městský mlýn, za hradbami Přední mlýn, Špitálský mlýn, Hájský mlýn (Pušmýl), Babákův mlýn a Mlýn Šargoun, který však v roce 1787 prodalo. Kamenný Svatojánský most s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého, renovovaný do původní podoby v r. 1999, je datován rokem 1592. Připomeňme, že po Praze a Písku jde o třetí nejstarší kamenný most na území našeho státu. V roce 1674 došlo k přestavbě a podstatnému rozšíření kostela sv. Marka. Rovněž zničený kostel sv. Jakuba byl v roce 1692 znovu postaven. Další požár – v roce 1724 – zničil 32 domů, věznici radnici i radniční věž s hodinami. Nová 72 metrů vysoká věž ,– „ nejvyšší věž na Moravě „- postavená v roce 1727, stojí na moravní strouze, zvané Nečíz. Morový sloup z roku 1724, situovaný v severovýchodní části náměstí Přemysla Otakara, je památkou na mor z roku 1714. Původní právovárečné domy, obrácené štítem do ulic, se postupně přestavovaly do renesančního slohu s vysokými římsovými průčelními zdmi. Požár v roce 1813 zničil 17 domů a Olomouckou bránu. Výrazný urbanistický a architektonický rozvoj města nastal až po roce 1848, kdy se většina měšťanských domů postupně přestavovala do dnešní podoby.

Urbanistickému vývoji, architektuře a šenkovním domům ve městě je věnována i webová stránka www.mujweb.cz/ob­chod/senk, zejména však publikace Vlasty Kauerové a Miroslava Koudely Památky staré Litovle, vydaná v roce 1996, dále práce Vítězslava Kollmanna Šenk pod apatykou, vydaná v roce 2001, seriál článků Lubomíra Šika s názvem Právovárečné domy v Litovli, publikovaný v Litovelských novinách v letech 2001 – 2002 a jeho studie Litovelské živnosti, otištěná v Almanachu Litovel v roce 1996.

Kromě dobových vedut, především z 18. století, často však již značně stylizovaných, poskytuje dobrou představu o vzhledu města na počátku 19. století řada akvarelovaných kreseb – pohledů na historické památky Litovle – od Donáta Ulricha, posledního purkrabího města, ilustrujících jeho ručně psanou kroniku města Litovle z let 1860 – 1873. Dodejme, že Donát Ulrich je mj. i autorem dvou rozměrných olejomaleb, zobrazujících vzhled litovelské střelnice (nyní budovy muzea) na konci 18. a počátku 19. století. Církevní i světskou architekturu, dobový vzhled ulic a městská zákoutí dokumentují především kresby litovelských výtvarníků z první poloviny 20. století. Dobovou atmosféru náměstí Přemysla Otakara o trhu přibližuje olejomalba a Aloise Kučery z roku 1943, dnes ve správě litovelské Základní umělecké školy. Působivý je např. i jeho dřevoryt z roku 1935, zachycující rovněž náměstí o trhu. Dokumentárně cenná je např. perokresba Jana Volného, ilustrující Špitální kapli od severovýchodu (zbořenou v roce 1938), akvarelovaná kresba mostu sv. Jana od severozápadu z r. 1936, zejména však jeho retrospektivní kresba Uničovské brány od severu z 18. století z r. 1930 a retrospektivní akvarelovaná kresba Aloise Bezděka, zpodobňující Olomouckou bránu od jihu v roce 1866, zbořenou v roce 1871. Dodejme, že lunety v obřadní síni litovelské radnice, vytvořené Františkem Flasarem v roce 1944, jsou mj. inspirovány i dobovými vedutami města. Tento malíř vytvořil v roce 1943 na objednávku litovelského obchodníka Stanislava Smékala i monumentální obraz dle veduty Fridricha Bernarda Wernera, ilustrující dobytí Litovle Švédy v roce 1643.

Do předkládaného souboru jsme zařadili i ideální veduty průmyslových objektů města i okolí, zdobící již od konce 19. století záhlaví firemních dopisů. Převážná část zde otištěných ikonografických dokladů, uspořádaných v chronologickém pořadí, byla veřejnosti představena poprvé.

Staré fotografie

Stolní kalendář na rok 2002 s názvem Litovel na starých fotografiích, vydaný v říjnu 2001 ve spolupráci firem DIMAS-DATA s.r.o. a Tiskárnou Obr v Mostkovicích, byl dalším dílkem v edici historických kalendářů, ilustrujících podobu Litovle v minulosti. Způsobem provedení navázal na výběr ikonografických materiálů, prezentovaný kalendářem na rok 2000 s názvem Stará Litovel v grafice, kresbě a malbě, vydaném v roce 1999.

Vybraná kolekce 52 chronologicky uspořádaných starých dokumentárních fotografií prezentovala stavební rozvoj Litovle od 80. let 19. století do počátků 20. let minulého století.

Architektonický rozvoj města, ilustrovaný starými fotografiemi ze 70. let 19. století do 20. let 20. století, stagnoval až do 70. let 19. století, kdy docházelo většinou pouze k přestavbám. Tak např. hostinec U černého medvěda na severní straně náměstí Přemysla Otakara byl v roce 1879 přestavěn na Záložnu, jejíž dnešní podoba je z roku 1912. Moravní strouha Nečíz, protínající náměstí Přemysla Otakara od západu k východu, byla otevřena až do roku 1856, kdy došlo k jejímu zaklenutí. Novostavba německé školy na Komenského ulici je datována rokem 1864. Zboření obou městských bran (Uničovské a Olomoucké) a části městského opevnění následovalo v letech 1871 – 1872. V místech litovelské prašné věže (prachárny) vyrostla v roce 1872 německá tělocvična „turnhala“. Hospodářský rozvoj umožnila stavba akciového cukrovaru v roce 1870, Haasovy sladovny u nádraží – severně od starého města (1876) a přebudování flokárny z roku 1872 na další sladovnu (od roku 1905 továrna na plechové zboží – nyní Papcel, a. s.). V roce 1893 byl postaven český akciový pivovar se sladovnou, v roce 1900 lihovar a drožďárna. Rychlý rozvoj především potravinářského průmyslu si vyžádal vybudování železniční tratě z blízké Červenky do města v roce 1886. Hlaváčkova továrna (nyní Alibona) vznikla na katastru obce Nasobůrky v roce 1912.

Od počátku 80. let 19. století se osou stavebního rozvoje stala Husova ulice, kde v roce 1892 vyrostla sokolovna a v roce 1910 secesní vila starosty Václava Sochy. V Jungmannově ulici byla roku 1895 postavena chlapecká a měšťanská škola. Architektonicky působivá dominanta novorenesanční budovy české reálky u Uničovského rybníka, (nyní gymnázium Jana Opletala) vystavěná v roce 1904, stále láká četné fotografy. Zahradní vilová čtvrt za reálkou se dobudovala v průběhu 30. let 20. století. Objekt pro zimní hospodářskou školu na Palackého ulici byl postaven v roce 1896. Protější budova – bývalé Hospodářské družstvo pro litovelský okres a okolí – je z roku 1896. Další prudký stavební rozmach města nastal po vítězných volbách v listopadu 1899, kdy radnici zcela ovládl český živel. Poslední baštou Němců ve městě se stal Německý dům, postavený v místech Wachlerova hostince U zlatého jelena na východní straně náměstí Přemysla Otakara v roce 1899 – dnes Městský klub.

Nejstarší dosud evidovaná fotografie je datována rokem 1864. Dokumentuje tehdejší vzhled náměstí Přemysla Otakara. Jde o unikátní reportážní snímek, ilustrující dobovou atmosféru při slavnosti svěcení spolkového praporu zdejšího mužského pěveckého spolku. Z téhož roku je zřejmě i fotografie dokumentující vzhled původní budovy školy na Komenského ulici. Další nejstarší snímky města z konce 60. a počátku 70. let 19. století, pořízené převážně malířem a fotografem R. N. Schimonským, ilustrují podobu města od severu, Uničovskou a Olomouckou bránu a zejména dobový stav náměstí Přemysla Otakara. Kolorit města v 80. letech 19. století zachycuje rovněž řada stereoskopických fotografií. V letech 1890–1891 sem zajížděl loštický fotograf Antonín Smékal, v roce 1892 ze zřídil svůj atelier fotograf Antonín Šebesta. Z dalších místních fotografů připomeňme uničovského Ant. Mitschalu, který si zde rovněž zřídil filiálku, B. Rumla, který tu působil od roku 1896, olomouckého fotografa A. Wüsta a řadu dalších. Vybrané snímky z 90. let 19. století – dokumentují např. rolnickou záložnu, rolnický akciový pivovar se sladovnou, školy, kostely, stavbu Německého domu v místech zbořeného hostince U zlatého jelena na východní straně náměstí Přemysla Otakara (nyní sídlo Městského klubu) aj.

První letecké snímky z počátku 20. let minulého století poskytují názornou představu o dobové urbanistické dispozici tohoto kdysi královského města, která se členila do tří částí: vnitřního města, Olomouckého předměstí a Uničovského předměstí.

Převážná část v kalendáři prezentovaných snímků byla vytištěna poprvé. V záměru přiblížit veřejnosti ilustrovanou kroniku města vyrobilo studio DIMAS čtyřicetiminutový dokumentární film na DVD s názvem Litovel v proměnách staletí, v němž byla použita řada ikonografických materiálů, dokumentujících v historickém kontextu urbanistický a architektonický vývoj města, a to od jeho založení ve 13. století do současnosti. Film lze zakoupit v realitní kanceláři DIMAS, 1. máje 792 Litovel, orientované na oblast Litovelska – www.mujweb.cz/ob­chod/dimas, která poskytuje i specializované rešeršní služby z vlastních průběžně doplňovaných databází, zaměřených na ikonografii a bibliografii architektury a historie v regionu Moravy a Slezska – viz podrobně na webové stránce, věnované ikonografii a bibliografii Moravy a českého Slezska – www.ikonografi­emoravy.cz. Pro zájemce dodejme, že jen bibliografie článků a studií z historie a architektury města Litovle a Litovelska, evidovaná v databázích, zahrnuje v současné době přes 1000 záznamů.

Staré pohlednice

K ikonografii města řadíme rovněž nejstarší topografické pohlednice, zejména produkci z období dlouhých adres, tj. období cca. do roku 1905, kdy se sdělení psalo na přední stranu pohlednice a její zadní strana sloužila pouze pro adresu. Tato raná produkce je typická esteticky působivými prvky secesního vegetativního dekoru s dobovými kaligrafickými popiskami.

Nejstarší litovelská místopisná pohlednice je datována rokem 1896. Jde o montážní zeleně tónovanou světlotiskovou pohlednici s pěti snímky města a jeho částí s popiskami v německé mutaci, vydanou míšeňskou firmou Kretschmar & Schatz. Na sklonku 19. století byly velmi oblíbené především barevné litografické pohlednice, vydávané zpočátku zejména vídeňskou firmou Karl Schwidernoch. Záhy následovaly světlotiskové a barvotiskové topografické pohlednice z produkce místních litovelských firem, jako např. R. Festa, R. Mazáče, A. Prokeše, R. Rumla, J. Růžičkové, St. Smékala aj. Dobové místopisné pohlednice, používající i starších fotografických snímků, jsou dnes vzpomínkou na často již neexistující objekty, které kdysi dotvářely kolorit města (např. brány, Špitální kaple u mostu sv. Jana, obchodní dům Stanislava Smékala na náměstí Přemysla Otakara, Wachlerův hostinec na východní straně náměstí Přemysla Otakara (později na jeho místě vybudovaný tzv. Deutsches Haus), přestavěný objekt původního hostince U Černého medvěda pro účely rolnického akciové záložny na severovýchodní straně náměstí Přemysla Otakara, cechovní dům na Masarykově ulici, mlýn a původní zástavba na Vítězné ulici, budova lihovaru na Palackého ulici – známá spíše jako objekt n. p. Tesly Litovel, sokolovna – později přestavěná na Husův sbor, altánky u Uničovského a Olomouckého rybníka a v Parku míru, tzv. Turnhala na Havlíčkově ulici, přestavěná budova původního měšťanského pivovaru na ulici Boženy Němcové, městský mlýn v Mlýnské ulici atd.).

Konfrontaci některých dnes již zaniklých objektů, dokumentovaných na dobových fotografiích a pohlednicích města Litovle se snímky současnými, je věnována pozornost i v obrazové příloze tohoto příspěvku. Místopisné pohlednice tak mají v Litovli již více než stoletou tradici. Z hlediska četnosti záběrů je nejvíce těchto pohlednic věnováno litovelskému náměstí Přemysla Otakara, dále hlavním ulicím a oběma rybníkům, a po roce 1904 reálce, později gymnáziu. Zachování původní produkce těchto ilustrovaných kronik doby ve sbírkách muzeí a archívů a v soukromých kolekcích je pro studium architektonického vývoje obcí nezastupitelné. Pro toto studium mají význam zejména pohlednice jednozáběrové, kde převažuje funkce dokumentární nad funkcí estetickou, charakteristickou spíše pro pohlednice vícezáběrové (montážní). Vybraný soubor z výše uvedených ikonografických dokumentů, ilustrujících vývoj města v průběhu několika staletí, zhlédla poprvé veřejnost v roce 1984 na výstavě Stará Litovel, kterou uspořádalo Vlastivědné muzeum v Olomouci ve své tehdejší pobočce v Litovli – nyní městské muzeum v Litovli. Komorní expozice současných snímků města v konfrontaci se starými fotografiemi a pohlednicemi je umístěna v Základní škole prof. V. Vejdovského v Litovli. Výběr z kolekce starých místopisných pohlednic z Litovle a okolí byl reprodukován v reprezentativní publikaci Album starých pohlednic Olomoucka, vydané v české a německé mutaci v roce 2001. Firemní digitální videodatabáze z regionu (skeny ikonografických a fotografických dokumentů, ilustrující vývoj Litovelska) dnes čítá na 5000 snímků a videozáznamů.

Tímto se obracíme na veřejnost se žádostí o zapůjčení dobových snímků a pohlednic města Litovle a okolí pro přípravu dalších kalendářů, propagačních tisků a dokumentárních filmů, a to na adresu:

Kontakt
PhDr. Vítězslav Kollmann, 1.máje 792, 78401 Litovel
Mobil
+420 603 450 338
E-mail
v.kollmann@iol.cz

Literatura:

Bezděčka, Josef: Jak vypadala Litovel před 300 lety? In: Almanach Litovel. Litovel 1996, s. 173–177.
Týž: Výtvarní umělci a Litovel. In: Kulturní a společenský život města Litovle. Litovel 1988, s. 111–121. (Strojopis).

Dobiášová, Libuše: Ztracená Litovel (z historie Vopatova ateliéru). Litovelské noviny, 1999, č. 12, s. 5.

Kauerová, Vlasta – Koudela, Miroslav : Památky staré Litovle. Olomouc 1998.

Kollmann, Vítězslav: Film o Litovli. (O dokumentárním filmu Litovel v proměnách staletí). Litovelské noviny, 2006, č. 4, s. 10.
Týž: Hanácké Benátky v obrazech Františka Flasara. Stráž lidu, LXII, 1982, č. 31, s. 4.
Týž: Ikonografie Litovle. Obrazy z historie města. Stráž lidu, LXII, 1987, č. 19, s. 4.
Týž: Ikonografie Litovle. Staré fotografie města. Stráž lidu, LXVII, 1987, č. 22, s. 4.
Týž: Ikonografie Litovle. Staré pohlednice města. Stráž lidu, LXVII, 1987, č. 25, s. 4.
Týž: Ikonografie Litovle na stolních kalendářích. In: Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci. Olomouc 2002, č. 10 (29), s. 114–120.
Týž: Ještě ke kalendáři na rok 2000 Stará Litovel v grafice, kresbě a malbě. Litovelské noviny, 1999, č. 9, s. 6.
Týž: Litovel má nový film o své historii a architektuře. Mladá fronta Dnes, XVII, 2006, č. 57, s. C1.
Týž: Litovel podle Paprockého? Stráž lidu, LXIV, 1984, č. 85, s. 4.
Týž: Litovel v proměnách staletí. (Ikonografie Litovle do roku 1905). Litovel, MěstNV 1987. 63 s., 84 obr. příl.
Týž: Litovel za švédských válek (o vedutě města z doby švédských válek). Kdy-kde-co v Olomouci, 1984, č. 9, s. 25 – 26.
Týž: Město v obrazech. (O výstavě Stará Litovel v obrazech, fotografiích a pohlednicích v litovelském muzeu). Stráž lidu, LXIV, 1984, č. 60, s. 4.
Týž: Stará Litovel v grafice, kresbě a malbě (kalendář na rok 2000). Litovelské noviny, 1999, č. 8, s. 6.
Týž: Stará Litovel v rytinách a obrazech. Stráž lidu, LXIV, 1984, č. 31, s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. Deutsches Haus – poslední útočiště Němců v Litovli. Stráž lidu, LXII, 1982, č. 12, s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. Doklad národnostního boje z roku 1901. Stráž lidu, LXI, 1981, č. 114, s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. Rolnická záložna. Stráž lidu, LXI, 1981, č. 144, s. 4
Týž: Staré litovelské pohlednice. Severní veduta ze 17. století. Stráž lidu, LXII, 1982, č. 37, s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. Zimní hospodářská škola. Stráž lidu, LXII, 1982, č. 6, s. 4.
Týž: Z historie podnikání a reklamy. / O ideálních vedutách z Litovelska./ Litovelské noviny, 2005, č. 10, příloha Historie.
Týž: Šenk pod apatykou. Litovel 2001.

Lošťák, Jaroslav: Staré litovelské pohlednice. Hostinec „ U bílého koníčka“. Stráž lidu, LXII, 1982, č. 32, s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. Měšťanský pivovar. Stráž lidu, LXI, 1981, 29.12., s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. 110. jubileum pivovaru. Stráž lidu. LXI, 1981, č. 132, s. 4.
Týž: Staré litovelské pohlednice. / Z historie bývalé střelnice, nyní muzea./ Stráž lidu, LXI, 1981, č. 126, s. 4.

Mezi proudy řeky Moravy. (O Litovli a okolí na starých pohlednicích s reprodukcemi vybraných místopisných pohlednic) . In: Tichák, Milan – Vinklář, Pavel: Album starých pohlednic Olomoucka. Album alter Ansichtskarten von Omütz und Umgebung. Liberec 2001, s. 86–109.

Papoušek, Miroslav: Fotografické ateliery na Olomoucku ve druhé polovině 19. století. Revue fotografie, XXXII, 1988, č. 2, s. 72 – 75.

Pospěch, Pavel: Staré fotografie Uničova a Litovle. Kdy-kde-co v Olomouci, 1983, č. 2, s. 26.

Sedlák, Karel: K obrázku na titulní straně VVM č. 1 v r. 1957. (O vedutě Litovle z doby po požáru v r. 1623). Vlastivědný věstník moravský, XII, 1957, č. 1, obálka.

Smyčka, Jan : Malíři litovelští. Časopis Matice moravské, XXX, 1906, s. 63–66.

Stratil, Václav: Výtvarní pedagogové a talentovaní žáci. In: Osmdesát let Gymnázia Jana Opletala v Litovli 1901 – 1981. Litovel 1981, s. 124 –142.

Šik, Lubomír: Litovelské živnosti. In: Almanach Litovel. Litovel 1996, s. 147 – 172.
Týž: Právovárečné domy v Litovli. (Seriál článků otištěný v Litovelských novinách v letech 2001 – 2002.)

Ulrich, Donát: Geschichte der Stadt Littau. Litovel 1873. (Rukopis s akvarelovanými kresbami města a jeho památek, uložený ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.)

Internet:

Ukázka z filmu Litovel v proměnách staletí